Kultura spojená s poutními místy patří k nejvýraznějšímu fenoménu duchovního života 17. a 18. století. Tradice poutí zažívala největšího rozkvětu v době pobělohorské, kdy se formovaly jak rekatolizační ideologie, tak barokní umělecký styl. Tehdy probíhalo tisíce poutí, jež měly různorodý a svébytný charakter svého konání a podoby. Jelikož každé poutní místo oplývalo svou vlastní historií, bylo upomínkou na jednotlivé historické osoby, charakter poutí též doplňovalo regionální prostředí a odlišné okolnosti jejich vzniku. O tradici poutí v době baroka na území Svaté Hory u Příbrami nám povypráví etnoložka Markéta Holubová v přednášce Svatá Hora u Příbrami – poutní místo barokní doby. 

Oproti středověku, kdy věřící podstupovali individuálně daleké a nákladné poutě, např. do Říma, Santiaga de Compostela aj., cestoval barokní poutník opakovaně většinou pouze v rámci určitého regionu. Svatá Hora náležela v pobělohorském období k jednomu z nejnavštěvovanějších mariánských poutních míst v Čechách. Pro svou polohu uprostřed země bývala označována i jako duchovní srdce Čech. 

Pramen v blízkosti poutního kostela nám dokládá již dlouholetou tradici tohoto cíle poutníků. Do širšího povědomí lidí se však Svatá Hora dostala po roce 1632, kdy zde došlo k zázračnému vyléčení slepého žebráka Jana Procházky. Událost byla úředně zkoumána a posléze prohlášena za skutečný zázrak. Následující příchod jezuitů na Svatou Horu v roce 1647 představoval důležitý impuls pro obnovu a rozvoj městského podnikání v nedaleké Příbrami a způsobil masovou návštěvnost Svaté Hory jako mariánského poutního místa celozemského významu. Samotná „poutní sezóna“ začínala obvykle v březnu nebo v dubnu a souvisela s počátkem jara a s jeho oslavami Velikonoc, které patřily k nejvýznamnějším svátkům katolické liturgiky. 

Za přednáškou o poutním místu Svatá Hora u Příbrami se můžete vydat 29. 4. od 17.00 hodin do Podřipského muzea.